Architektka: „Každý rozumí politice, fotbalu a... architektuře!“

Připravila: Olga Procházková

Co přesně vlastně profese architekta obnáší? 
Na to je spousta odpovědí. Někteří architekti jsou zaměřeni více technicky, jiní mají umělečtější pojetí a ti špičkoví ovládají dokonale obojí. Ráda používám definici podstaty architektury, kterou používá finský architekt Juhani Pallasmaa: architektura domestikuje bezhraniční prostor.

Prosím?
V podstatě jde o to, že vymýšlíme, jak udělat parádní dům, který bude vítanou součástí svého okolí, a v něm prostory, v nichž se bude dobře žít. Dobře definovaný prostor je krásný sám o sobě a dobrý design ho podpoří. Špatně uchopený prostor ale nezachrání architekt ani designér.

A pro vás osobně, co znamená vaše práce?
Vytváření příběhů. Když si mě klient najme například kvůli stavbě rodinného domu, nejdřív si hodně povídáme o tom, jak žije, kolik má dětí, jestli pracuje z domova, jaké má koníčky, zda je hodně otevřený světu nebo je rád nenápadný, jaký je rytmus jeho života. A podle toho utváříme projekt. Je to tak osobní spolupráce, že jsme se s mnoha klienty se stali skutečnými přáteli. 

Jak hledáte hranici mezi tím, co by si přál zákazník a tím, co vy mu z hlediska své profese už nemůžete dovolit?
Pokud pro někoho pracuji, musí mi věřit. V Česku se traduje, že každý rozumí fotbalu, politice a já dodávám, že taky designu a architektuře. Zařídit si domov nebo postavit dům – na to je tady každý „odborník.“ Snažím se lidem vyjít vstříc, ale nemůžu popřít sama sebe a svou práci. Taky nedokážu postavit levný dům s deseti ložnicemi. To nejde. Musím vzít v potaz vždy minimálně tři věci: přání klienta, respekt projektu k okolí a koncepční nebo řekněme filozofický přesah stavby. Nestavíme přece domy na deset let. Jako architekti se podílíme na tom, jaký naši klienti budou mít pocit ze svého domova, jaké kulisy budou mít jejich vzpomínky, vytváříme otisk v jejich životech.

Co když si někdo postaví dům jen tak sám?
Jeden pán mi dokonce řekl: když mi přišly cihly, stavěl jsem, když došly, udělal jsem okno, pak zase přišly… 

Každý podle svého gusta, ne?
Myslím, že kdybych viděla ten dům, asi by nebyl moc koncepční a s velkou pravděpodobností bychom zjistili, že takový přístup ke stavbě je ekonomicky nevýhodný, stejně jako pak provoz hotového domu. Když vás bolí zub, taky si ho většinou nevyvrtáte sami, ale jdete za odborníkem. Se stavbou domu by to mělo být podobné, protože to není o moc menší zodpovědnost než vrtání zubů.

Nedávno jsem viděla v malém městě rozestavěnou haciendu, která vykazovala všechny známky podnikatelského baroka 90. let. Hyzdila celou ulici. Co vám běží hlavou, když takové skvosty vidíte?
Naštěstí jich ubývá, protože spousta měst má znovu své městské architekty, kteří se snaží své obyvatele přesvědčit, aby podobné stavby nestavěli. Nicméně je to jen forma doporučení, protože pokud stavba vykazuje všechny zákonné parametry, můžete si ji postavit, i když se druhým nelíbí.

Opakem individuálního přístupu je jistá unifikovanost. Teď se hodně staví domy, které mají jednoduché linie, zvenku částečné obložení dřevem, velké prosklené stěny a uvnitř pohledový beton. Není jich ale už trochu moc?
Myslím si, že vnímáte jenom určitou část staveb, které jsou hodně vidět. To je jako kdybyste podle celebrit, které jsou všude na fotkách, usuzovala na všechny lidi. Ale je to styl, který se minimálně snaží být upřímný. Beton je beton, žádný sádrokarton nebo umělé obklady, dřevo – sáhněte si – je to skutečné dřevo. A velká okna jsou mimo jiné symbolem komfortu, který si dnes můžeme dovolit.

Dříve, v 50. letech, se hodně stavěly domy podle vzoru ze Sovětského svazu – s malými okny. Jenže tam panovaly kruté zimy, proto měli malá okna, a my jsme je otrocky okopírovali, aniž bychom to potřebovali... 
No vidíte. Ale dřív byla okna malá z logických důvodů. Byly to „díry“, kterými utíkalo teplo, i když u nás nebyla taková zima jako v Rusku. A ještě dřív, vesnická stavení, měla úplně malá okna, protože lidé byli celé dny venku na poli a domů chodili spát. Nepotřebovali výhled ani světlo, potřebovali hlavně v chalupě udržet teplo a být chráněni. My jsme proti předkům mnohem více zavření v interiérech, potřebujeme světlo zvenčí a zároveň už umíme prosklené plochy udělat tak, že nás i ochrání. 

Ráda bych ještě zmínila současnou výstavbu bytových domů. Z návštěv u přátel a známých v posledních letech mám pocit, že se v bytech hodně plýtvá prostorem, například na složitě vinutou chodbu nebo rozlehlou předsíň či toaletu, ale bez úložných možností. Je to jen můj dojem?
V tomto bych částečně souhlasila. Některé projekty tak opravdu vypadají. Nerespektují třeba ani základní pravidla pro členění bytu na soukromou a společenskou část, dispozice nejsou logické a právě chodby nebo toalety jsou bezúčelně veliké. 

Jenže tohle sám člověk asi nepozná, respektive ne hned. Ukáže se to třeba až po delším čase a to už má na krku hypotéku... 
Architekta si můžete najmout i na výběr nemovitosti nebo na rychlou studii využitelnosti prostoru, který uvažujete koupit.

Vy se na ni se mnou půjdete podívat?
Klidně. Klienti mi obvykle pošlou několik projektů, nad nimiž přemýšlejí. Já potom vycházím i z toho, co mi o sobě řeknou. Potřebují pracovnu? Milují koupání ve velké vaně? Zejména ale vidím hned chyby, o nichž jsme mluvily a které snižují kvalitu bydlení. Je to vlastně smutné, ale třeba panelákové byty z minulosti jsou prostší, logičtější a uměřenější než mnohá současná výstavba.
 
Jak je to možné?
Myslím, že developeři při plánovaní nevidí člověka. Nevidí potřeby lidí, kteří tam budou bydlet, nevidí jejich život. Tvoří anonymní prostory pro anonymní klienty a  a jejich snahou je především vytěžit pozemek na maximum a prodat co nejvíc metrů čtverečních.

Hodně se také staví řadové domy s malými, těsně sousedícími zahrádkami. Je to u nás něco nového. Měla byste doporučení, jak s takovými venkovními prostory, malými jako dlaň, zacházet?
Nechci vzývat zahraničí nebo Západ jako bezchybný vzor, ale tady se pohled ven zrovna hodí. Tyhle zahrádky v principu slouží ke komunitnímu životu, ke sblížení se sousedy, což by mělo mít za následek zlepšení života v celé ulici. My Češi jsme ale pořád zvyklí uzavírat se na tom svém „gruntu“, máme často pocit, že dům, auto a posezení u kávy za hradbou z tújí je štěstí... V zahraničí se třeba testují takové komunitní domy, kde mají všichni svou jen ložnici – tedy soukromý prostor. Kuchyň, televize, pračka nebo sušička jsou sdílené. Pořizovací cena takového bydlení je nižší a v principu to vede k bližšímu soužití s druhými lidmi, které může být naplňující. Neříkám, že je to ideál, ale podobný způsob uvažování o bydlení a o životě je minimálně inspirativní.